Hasičský sbor - 2. část

Vnitřní organizace hasišského sboru

Zmínkou a vnitřních 'Organizačních 'Opatřeních v předchozí kapitole, dostali jsme se k otázce jaké bylo vlastně uspořádání uvnitř hasičského sboru. Popíšu tedy jak tomu byla u nás v Roštíně i když možná ta nebude v detailech souhlasit s tím, co bylo jinde. V čele celého sboru dobrovolných hasičů stál velitel, později zvaný starosta, v nynější době předseda. Členskou základnu sboru tvořili členové činní a přispívající. Sama toto označení dává vědět jaké byly vztahy či pracovní náplň těchto dvou členských kategorií. Přispívající členové hlavně platili příspěvky, jejichž výše se neurčovala a závi­sela od hospodářské a finanční situovanosti člena i jeho štědrosti. Jinak se zúčastňovali akcí pořádaných sborem a byli voleni i do výboru a do funkce velitele, vzdělavatele, jednatele nebo pokladníka. Byli to také lidé většinou starší, méně pohyblivější, na cvičení a práci při požárech méně schopní. Podpo­rovali tedy hasiče takto. U nás byli vždy ve velké menšině. Např. ve výroční zprávě za první desetiletí trvání hasičského sboru je vykazováno 44 členů čin­ných a 3 přispívající. Takovýto poměr, časem o něco lepší byl zachován.

Druhou, početnější a podstatnou skupinu tvořili členové činní. Pro ty platila především ona již uvedená přísná kázeň a jejich povinností byla zúčastňovat se aktivně záchranných akcí při požárech a jiných živelných pohromách a také připravovat se na plnění tohoto úkolu ve cvičeních, školeních. To byl tedy vlast­ní požární sbor. V jeho čele stál náčelník, nyní velitel. Jeho náměstky byl první a druhý podnáčelník. První byl velitelem přímo na požářišti a podléhala mu četa lezecká a ochránců. Druhý byl vlastně v týlu u čety stříkačníků a vodařů. Velitel každé čety byl četař a jeho zástupce členař. Každá četa měla při zásahu své úkoly a svou práci. Stručně si o nich řekneme. Lezecká četa byla považována za jakousi elitu v teh­dejším hasičském sboru. Byli do ní zařazováni většinou lidé odvážní a zdatní, nebojící se výše,k a zvyklí se v nich pohybovat, jako tesaři, kominíci, zedníci apod. Její příslušníci prováděli vlastní požární útok, stříkali vodu na hořící objekt, bránili rozšiřování požáru kropením vedlejších ohrožených domů, šplhali po žebřících, aby měli dobrý výhled a přehled a z nich prováděli hasební práce, slézali i střešní konstrukce hořících domů i okolních objektů, na jejichž tehdy většinou doškových krytinách často sedali a uplácávali zalétnuté jiskry. Prová­děli, byla-li třeba, strhávání konstrukcí, nebo tyto práce řídily. Zachraňovaly mnohdy i životy a vynášely z hořících objektů lidi tam dlící. Tento motiv byl také velmi často zachycován na obrázcích a používán na diplo­mech, pozvánkách aj.

Také v dřívějších hasičských písničkách se zpívala o lez­cích, např.: ... hasič leží celý popálený, vedle něha žebřík jasanový, jeho milá hořce o něj pláče ... To všechno tedy vedlo k jakési nadřazenosti lezců a proto i přesto, že v jejich četě byla kázeň zvláště tuhá, byl každý na příslušnost k ní hrdý a vyloučení z ní a přeřazení k jiné četě bylo již považováno za jakýsi trest nebo pohanu. Ale bylo jim přáno trocha té hrdosti lezecké, vždyť nejvíce úrazů, popálenin apod. při požárech, utrpěli právě oni. A bylo jich dost. I v mat­rice sboru čteme, že v roce 1890 zranil se při požáru podnáčelník lezců Franti­šek Nedvěd a obdržel od podporovací pokladny 24 zlatých, Josef Stavinoha téhož roku za popáleniny a odřeniny obdržel 10 zlatých, Rudolf Pikner v roce 1910 za popáleniny po požáru 50 korun, František Valenta v roce 1911 za poškození levého oka jiskrou a dýmem 23 Kč. Při požáru u Strouhalů 21. listopadu 1935 zranil se náčelník Klaudius Šumbera a byl asi měsíc v nemocničním ošetření a Alois Zimák po ošetření několik dní v domácím léčení. Drobných zranění, ne­podchycených zápisem bylo jistě daleko víc. V úzkém spojení s četou lezeckou byla četa ochránců. Vlastně k ní patřila, pro­tože jejím úkolem bylo pomáhat lezcům a chránit je při jejich práci hasební a záchranné. Ochránci stavěli žebříky, zajišťovali jejich stabilitu speciálními pod­pěrami a přidržovali je, rovněž přidržovali hadice na pokraji žebře. V případě, že lezec musel jít na konstrukci nebo i do hořícího objektu, všestranně mu po­máhali a zajišťovali jeho bezpečnost. Stříkačnická četa, jak už sám název říká, měla na starosti. stříkačku, její umístění u vodního zdroje, uvedení v činnost a zajištění plynulého chodu.

O stříkačku, její údržbu a uvedení do chodu se staral strojmistr nebo zbrojmistr. Do stříkač­nické čety byli zařazováni hlavně lidé silní a vytrvalí. Při déle trvajícím zásahu však nestačili ani jejich síly a museli je na příkaz náčelníka střídat civilní obyvatelé. Četa vodařů měla na starosti zajištění vodního zdroje, jímž bývaly studny nebo narychlo přehrazený potok, či jiné zdroje vody. Rozložení a ponoření savic do vody, dbát aby netáhly bahno a jiné nečistoty a zajistit, aby bylo dost potřebné vody. Důležitý úkol měli také trubači, kteří též patřili k elitě sboru. Většinou to byli vysloužilí vojenští hornisté, lidé bystří, pohotoví a veselí. Aby byli dobře a snad­no viditelní, nosili na přilbě červenou chocholku z koňských žíní. Po boku no­sili. samozřejmě vyleštěnou trubku, které se říkalo horna, někdy polnice nebo burcovka a mnohde ještě jinak. Úkolem trubače bylo co nejrychlejší předání roz­kazů náčelníka či velitele požářiště. Činili tak zatroubením příslušného signálu. Signálů byla celá vada a členové je museli znát a vědět co zatroubený signál znamená. V tom případě byl rozkaz předán okamžitě. Proto jejich nacvičování byla věnována velká pozornost hlavně v době zimní, kdy probíhalo školení teoretické.

Své signály měly všechny požární stroje, všechny druhy nářadí, hadice, žebře apod. Každému signálu předcházelo návěstí: Dejte pozor! Pro názornost uvedu příklad jednoho takového signálu, který dával povel, dnes bychom řekli, k rozvi­nutí požárního útoku od vodního zdroje k požářišti: První signál značil, aby od stříkačky druhého proudu bylo k požářišti provedeno vedení ze čtyř dílů hadic. Vyšší tón v druhém taktu značil ruční stříkačku, dvakrát ťuknutí za ním znamenalo druhý proud. Čítání čili ťukání tónů ve čtvrtém taktu určovalo počet dílů hadic. Na povelku nebo píšťalku se troubívalo jed­noduše s použitím jen dvou tónů. Povelku měl náčelník a podnáčelníci, dvouhla­sou píšťalku četaři a lezci.Druhý signál, jak už text říká uváděl v činnost lezce. Podobně zněly signály pro ostatní stroje a nářadí a jejich činnost. Svůj signál měl také velitel a samaritní stráž, bylo-li ji třeba volat ke zraněnému. Poplach při požáru nebo poplachovém cvičení byl vyhlašován signálem Hoří, tou známou, dosud používanou kvartou. Jednalo-li se o požár přespolní, byl trouben signál na spodním tónu této kvarty, přerušovaný podle slov: Přes pole hoří! Všechny zvukové signály v cvičebním řádu byly podloženy textem, nebo si to členové udělali i sami, protože se takto lépe pamatovaly. Při akcích, k nimž se sjelo více požárních sborů, jako okrsková cvičení, požáry a podobně, nestačilo ovšem zatroubit jenom tento jednoduchý rozkazovací signál, protože by nebylo jasno komu patří. Proto každý požární sbor měl svůj vlastní svolávací signál. Rozkaz zatroubený po svolávacím signálu patřil tomu sboru, čí svolávací signál zazněl.

Svolávací signál měl tedy i náš požární sbor v Roštíně. První svolávací signál našeho sboru není bohužel zachycen v notovém ani jiném záznamu. Všechny sborové svolávací signály byly tvořeny na motivy národních písní. Tak např. sousední Cetechovice měly na píseň Co pak ti naši dělají, Chvalnov ­Boleslav, Boleslav, Strabenice Já do lesa nepojedu, a podobně i ostatní. Sbor měl možnost si signál vybrat a župní výbor ho pak schválil a přidělil. Po­užívalo se ho, jak již sám název říká ke svolávání sboru ke schůzím, cvičením a podobně a když například na slavnostech chtěl velitel vyzvat svůj sbor k ná­stupu k odchodu, nechal signál zatroubit a členové se shromáždili kolem něho. Při svolávání schůzí obešel trubač vesnici nebo byli-li dva, tedy každý svůj úsek a troubili svolávací signál při volání do schůze jedenkrát, na cvičení dva­krát a při slavnostní akci ve vycházkových krojích třikrát po sobě. Při okrsko­vých cvičeních nastoupil trubač, který znal signály i ostatních požárních sborů k okrskovému veliteli a jeho rozkazy tlumočil sborům zatroubením jejich signálu a k tomu požadovaný povel. Sborový trubač jej pak opakoval pro svůj sbor.

Svůj signál kromě požárních sborů měla i župa. Ten se troubíval při cvičeních či sjezdech župních k hromadnému nástupu. I při okrskových nebo jiných větších cvičeních se zatroubil k hromadnému spuštění stříkaček, které se tenkráte na konci každého cvičení provádívalo. Dělo se to tak, že po zatroubení župního signálu a povelu "Stříkačky vpřed!" byly naráz uvedeny v činnost a sbor, jemuž prvnímu vystříkla vada z proudnice, získal pochvalu. Velmi často to byl právě náš požární sbor v Roštíně. Župní signál kroměřížské župy třinácté byl na motiv písně Moravo, Moravo, Mo­ravěnko milá. Začal se používat i na pohřbech hasičů jako poslední pocta zemře­lému členu a byl trouben při spouštění rakve do hrobu. Pro tento účel byl sice stanoven smutnější signál, ale to Moravo, Moravo, se více líbilo, zdálo se půso­bivější a tepleji promlouvalo k srdcím všech, a tak se u nás, jako mnohde jinde troubí dosud. Někde, to zahrají i hudebníci v trojhlase, ale ta už není jaksi ona. Jako signál na hornu to zněla a zní syrověji a drastičtěji a tím snad i působivěji. Ale veselejším, lehčím i když neméně důležitým úkolem trubačů bylo vytrubo­vat do pochodu, když sbor šel v útvaru. Znělo ta jásavě a vesele, když se scházely hasičské sbory k nějaké slavnosti. Vytrubování se neslo ze všech stran, a podle toho se už vědělo, který sbor přichází. Od Cetechovic, ad Honětic, Těšánek, Divok a kapela u zbrojnice na návsi zahrála pak vítací pochod. Po přivítání našimi členy obdržel pak velitel kytici květin ad děvčat k tomu vybraných. Nejznámější melodie pochodů u nás troubených byly utvořeny rovněž na motivy národních písní a byly to Hrály dudy, Sláva nazdar výletu, A já sám, vždycky sám a nebo i známý vojenský pochod. Sláva trubačů pohasla téměř rázem až po osvobození, kdy naše společnost dala naší organizaci docela nové ani snad netušené možnosti.

Do požárnické práce začala bouřlivě pronikat moderní technika. Trubače a jejich signály, které by stejně zanikaly v hukotu motorů, nahradily vysílačky. ­Došlo i k velkým přeměnám v celé požární taktice, k její rozsáhlé modernizaci a tak jako mnoho jiných zastaralých věcí ztratilo svůj význam i vytrubování signální i pochodové, protože dnes se už nikam nechodí pěšky, ale každý kousí­ček, každý pomalu krůček se musí jet auty nebo na strojích. Na rozdíl od jiných profesí v požárním sboru, které přes různé přeměny v jádru vlastně stále ještě trvají, trubačství úplně zaniklo. Věnovali jsme proto této stati více místa. I pro­to, že to bylo milé, mělo to své kouzlo. Trubači vždycky první vyšli v čase denním i nočním, ať už vesele volali ke schůzím a slavnostem či cvičením, nebo tak nějak hrůzně a drasticky svo­lávali hasiče k pomoci spoluobčanům při požáru či jiných katastrofách. Budiž proto čest všem trubačům, kteří prošli řadami našeho požárního sboru. Byli to, pokud lze v matrice zjistit, tito bratři: Antonín Klabal od r. 1881, Valentin Šoustal od r. 1891, Otokar Stavinoha 1894, František Valenta 1900, Jiří Petlach 1902, Kazimír Horák 1900, František Kopal 1921, Jan Šubčík 1921, Fran­tišek Aron 1926, Vladimír Valenta 1928 a posledním výborným trubačem byl Josef Gorgoň od r. 1930. Další složkou hasičského sboru byla samaritní stráž. Vznikla vlastně z potřeby poskytnout ošetření a první pomoc hasičům zraněným při požáru nebo cvičení. V našem požárním sboru v Roštíně byla zřízena v r. 1922. Tři členové, kteří se k tomu účelu dobrovolně přihlásili, byli zvoleni a vysláni do samaritánského kursu ve Zdounkách. Byli to Konrád Lukáš, Jindřich Čihánek a František Hutař.

V r. 1928 byl konán další větší kurs v Kroměříži, kterého se kromě uvedených zúčastnil Josef Juřík a nově přijatý člen Vladimír Valenta. Hned v počátcích této služby bylo uvažováno o tom, že by měla být svěřena ženám, které mají jaksi už přirozeně dány lepší předpoklady k jejímu vykoná­vání. Tak i v našem sboru byly do samaritní čety získány v r. 1932 dvě ženy. Byly to Ludmila Horáková a Anna Mrhálková, které zůstaly členkami dodnes. Spolu s ostatními členy čety absolvovaly kurs ve Zdounkách. Četa byla v tomto roce ve složení: Četař Konrád Lukáš, členové Jindřich Čihá­nek, Josef Juřík, Vladimír Valenta, Ludmila Horáková a Anna Mrhálková. Byla i materiálně vybavená podle tehdejších požadavku. Lékařská péče nebyla ten­kráte tak lehce dosažitelná a nebyla zdarma tak jako dnes. Nebylo rychlých dopravních prostředků a hlavně, nebylo peněz na lékaře a léky. Proto hasičská samaritní služba poskytovala i první pomoc a ošetření lehčích zranění i one­mocnění všem občanům zdarma, nebo za nějaký dobrovolný příspěvek. Například v uvedeném roce 1935 poskytla tuto pomoc občanům v 37 případech, z nichž 13 bylo těžších. Vydání za léky a obvazový materiál činilo 211,- Kč a bylo uhrazeno z daru od obce, občanské záložny a daru studentů, kteří z vý­těžku taneční zábavy věnovali 30,- Kč apod. Podobně tomu bylo i v jiných letech trvání samaritní stráže hasičského sboru. Její velitel četař Konrád Lukáš byl i župním samaritním zpravodajem zdounecké župy Č. 58. Jindřich Čihánek byl pak okrskovým samaritním zpravodajem.Činnost samaritní stráže trvala do osvobození po druhé světové válce a uspo­řádání nových poměrů v národě i v řadách požární ochrany. Její úkoly potom převzal Československý červený kříž. Jeho zdravotnické hlídky se zúčastňují větších cvičení a jiných akcí, samozřejmě též požáru a v případě potřeby po­skytnou ošetření, jako dosud hasičské samaritní stráže, které za dobu svého trvání vykonaly velký kus záslužné a dobré práce pro zdraví občanů. Budiž jim za to dík!

Požární technika, výzbroj a výstroj

O tom, že obec koupila čtyřkolovou ruční stříkačku za 600 zlatých v r. 1881 a da­la ji hasičskému sboru k opatrování a potřebě, bylo již psáno. Rovněž tak o pořizování další výzbroje a výstroje, na niž dal každý člen ze svého celkem 6 zl. 80 krejcarů I ještě další věci byly takto pořizovány svépomocí členů, z vý­těžku zábava jiných kulturních podniků, z darů a podobně. V r. 1894 koupila obec spolu s hasičským sborem druhou stříkačku, ruční sundavací, na dvoukolovém podvozku se závěsem. Stála 400 zlatých a byla rovněž koupena od firmy Smekal. Obě stříkačky používal sbor až do r. 1928. V r. 1899 bylo pořízeno bourací náčiní jako vidlice, lopaty, trhací háky, sekyry aj. V r. 1907 byly pořízeny dva hákové žebře a první vycházkové obleky. Na tyto obleky dalo 20 členů po čtyřech korunách. V r. 1920 byly opraveny obě stříkačky celkovou generální opravou za 2041 Kč. Dále bylo nakoupeno sukno na pracovní obleky za 2170 Kč a koupeno 16 do­rosteneckých čapek pro nově založené družstvo.

V tom roce vlastně započala v požárním sboru práce s mládeží. Rok 1921 znamenal přínos do požární techniky protože v něm byl koupen za 6000 Kč mechanický posunovací žebřík od firmy Smekal. Vzhledem k tomu, že místní hřbitov u starobylého kostelíka sv. Jakuba na ko­pečku nad Roštínem je od obce poměrně vzdálen a nošení nebožtíků na márách bylo často dosti svízelné, rozhodl se požární sbor v r. 1924 pořídit pohřební vůz. Podvozek k tomu účelu daroval bratr Cyril Valenta a horní část byla zhotovena za 13000 Kč. V tomtéž roce byly koupeny 2 berlové stříkačky po 1200 Kč, 2 nové horny pro trubače a 60 m hadic. Pohřební vůz je používán do dnešního dne. Nepatřil sice k požární technice, ani výzbroji, ale sloužil všem obyvatelům obce po dlouhou řadu let a byl mnohdy propůjčen i do sousedních obcí. Údržbou pohřebního, vozu, jeho přípravou a službou u něho při pohřbu byl pověřen bratr Rudolf Pikner, po něm Konrád Lukáš, pak František Kubáček a poslední Fran­tišek Vrbecký.

V letošním roce vůz doslouží, protože na Jakoubku je zřízena obřadní síň a po zapojení elektrické instalace bude dána do provozu a tím pohřební průvody z obce odpadnou. Rok 1928 byl významným nejenom pro celou obec, ale i pro požární sbor. Byl v něm totiž zřízen obecní vodovod, který slouží nejenom k zásobování obyvatel­stva potřebnou vodou, ale také vodou k požárním účelům. Byl to jeden z prvních vodovodů na okrese a plány na něj byly vypracovány hned v r. 1912, ale úhrada se našla až v r. 1928. Po celý rok byla měřena vydatnost pramene a zjistilo se, že pramen v Koutkách dává 2,0 litry za vteřinu a podle propočtu pro celou obec tenkráte stačilo 1,8 litru. Pramen byl sveden samospádem do rezervoáru na Hradské, který je nad vesnicí. Proto má vodovod postačující tlak k účinnému výstřiku i nad věž kostela. K požárním účelům bylo na vodovodní síti instalo­váno 36 ks hydrantů a pro sbor koupeny 4 hydrantové nástavce. Následkem toho, konstatováno, že není již třeba dvou ručních stříkaček a byla navrženo, aby se jedna prodala. V zápise z valné hromady ze dne 1. ledna 1929 se k jed­nání o prodeji píše: "Bratr starosta rozpřádá debatu o prodeji stříkačky. V po­slední době mluvil se zájemci o tom a stanovil cenu 15 000 Kč. Jsou různé ná­hledy členů, jak by se lépe prodala. Bratr jednatel podotýká, jestli by nebylo záhodno prodat obě stříkačky a pořídit motorovou. Přesto, že máme k použití hydranty, dělala by dobrou službu a pak, dnešní pokrok světa ruční stroje vy­tlačí. Nesmí se též opomenout, že by se dostala na motorovou stříkačku sub­vence." Názor to nebyl jistě špatný, ale patrně neuspěl, protože na motorovou stříkačku si sbor počkal ještě více než dvacet let.

Ruční stříkačka, ta původní, stará, byla téhož roku prodána nově zřízenému sousednímu hasičskému sboru v Těšánkách za 5000 Kč. Vůz na lejtu v níž, jak už psáno, byla dopravována vo­da k požáru, byl prodán již v r.1920 za 300 Kč. V tomto roce 1928 byla též provedena oprava hasičského skladiště, vlastně jeho vjezdu. V původní budově, postavené v roce 1904 byly totiž dva výjezdy. Každá stříkačka měla svůj i když vnitřní prostor rozdělen nebyl. Nyní se sloupek vprostřed vjezdů zboural, čímž vznikl vjezd jeden, široký. Na jeho uzavření pořízena nová, železná vrata. V této úpravě slouží zbrojnice dodnes. Vydání na opravu činilo 3390 Kč, z toho materiál, traverzy, cihly 2894 Kč, práce 500 Kč. Obec na to dala 1000 Kč, ostatní zaplatil sbor. K tomu ještě nová vrata stála 1900 Kč. Dále byl koupen dvoukolový vůz na nářadí a dvoukolový vůz (naviják) na hadice. Pořízeno bylo 6 slavnostních blůz a čepic. Ti členové, kteří je dostali přidělené zaplatili 30 Kč za blůzu a 5 Kč za čapku. Při hasičských výletech a slavnostech bývaly stoly a lavice upraveny tak, že se do země zarazily kůly a na ně přibily desky. Časem se takt,o rozštípaly a zchát­raly. V r. 1932 se sbor rozhodl pořídit stoly i lávky nové a to na kozičkách. Větší část potřebného dřeva koupil požární sbor, ostatní věnovali někteří členové. Každý člen udělal zdarma, nebo na svůj náklad nechal udělat 4 kozičky. Dřevo do potřebného tvaru nařezal bratr Josef Juřík, v jehož kolářské dílně se kozičky vyráběly. Bylo jich takto uděláno 155 ks. Desky na stoly a lavice dány na ohoblování do stolařské dílny - Trněný a Dun­dálek, v níž 6. září 1933 vypukl požár a s dílnou shořely i hasičské desky. V příš­tím roce byly pořízeny nové. V r. 1938 byla koupena ruční poplachová siréna. Uváděla se v činnost posta­vením na zem, opřením v podpaží a točením klikou ručně.

V roce 1939 byly opět doplněny stavy vycházkových stejnokrojů. Pro zajímavost a porovnání s dnešním stavem a poměry na tomto úseku uvádíme některé podrobnosti: Jeden oblek stál 98,50 Kč. V požární kronice je zapsáno, že členům byl předán za těchto podmínek: Každý člen, který obdrží v užívání stejnokroj, je povinen jej udržovat v dob­rém stavu. Kroj zůstává majetkem sboru, ale každý člen na něj přispěje částkou 50,- Kč splatných do 1. prosince 1939. Nezaplatí-li částku v termínu, předá se kroj jinému. Přestane-li být členem má nárok na vrácení příspěvku do pěti let po 10 Kč. Vypůjčený kroj nesmí žádný zcizit, ani jinému členu bez schválení výboru předat. Za kroj je každý sám osobně zodpovědný a případné poškození vlast­ní vinou, musí podle rozhodnutí výboru nahradit. Po přečtení tohoto i předchozích zápisů o pořizování všech potřeb hasičského sboru, si jistě uvědomíme rozdíl mezi stavem tehdejším, kdy lidé žili na ne­srovnatelně nižší životní úrovni a přece museli a také dovedli přinášet veliké osobní, věcné i na tehdejší dobu dosti značné finanční oběti, a dnešním, kdy technika, výzbroj i výstroj je poskytována ze státních prostředků. A přesto si toho nedovedeme mnohdy dost vážit a plně to ocenit. Po dobu potupného protektorátu nebylo' ničeho v hasičském sboru sponzorováno.

Zato po osvobození, kdy do všeho zavál nový, svěží vzduch, bylo hned v r. 1949 místním národním výborem v Roštíně na návrh požárního sboru rozhodnuto po­řídit automobilovou stříkačku. Byla uzavřena smlouva s Jaroslavem Handlem, automechanikem ze Střílek, který měl stříkačku vyrobit z vraku nákladního ně­meckého vojenského auta Horch za 247 000 Kčs a dodat ji v červenci r. 1950. Na tuto částku dal požární sbor ze svých prostředků 50 000 Kčs. Automobilová stříkačka byla ale dodána po mnoha potížích a urgencích až v r. 1953. Sloužila ale dobře, byla rychlým i výkonným strojem. V r. 1950 byla koupena nová poplachová siréna elektrická, kterou vyrobil rovněž Jaroslav Handl. Byla umístěna na střeše požární zbrojnice a v roce 1980 pře­místěna na novou budovu MNV, v níž je i nová požární zbrojnice. Automobilová stříkačka byla v r. 1965 vyřazena, hlavně pro nedostatek součás­tek na opravy. Požární sbor měl mimo ni již v r. 1960 též motorovou stříkačku PS 8. Po vyřazení automobilové stříkačky dostal automobil pro dopravu mužstva a pro závěs PS 8. Je to vyřazené vojenské dopravní vozidlo T 805 po generální opravě, které ale dosti často je nutno znovu opravovat. Nová požární zbrojnice v budově MNV je prostorná a připravená k přijetí mo­derní techniky. Jejím správcem byl stanoven Alois Mrhálek, který se již před tím v této funkci osvědčil. Ve staré zbrojnici bude ale nutno uskladnit mechanický žebřík, který je zatím ve stodole již se bortící. Požární sbor by v současné době potřeboval nové vozidlo, nejlépe cisternovou automobilní stříkačku (CAS), protože v katastru obce je již téměř 200 chat, ko­lem lesa i v něm (Bunč) a to v místech, kde vodní zdroje jsou dosti vzdálené, nebo žádné.

Kulturní a veřejná činnost

Významný byl také podíl požárního sboru na kulturní a jiné veřejné činnosti v obci. Zvláště v jeho počátcích, kdy nebylo jiného spolku v obci, který by mohl občanům poskytnout možnosti zábavy a kulturního vyžití. Nutno konstatovat, že požární sbor plnil tento úkol dobře. Byly to schůze, školení, přednášky, slavnos­ti, zábavy, plesy, staré zvyky, divadelní představení a jiné. Ze starých zápisů i na archivovaných pozvánkách se dočteme, že taneční zábavy nebyly podnikem, na němž se jenom tančilo, ale kde se i krásně zpívalo, před­nášely básně vlastenecké i žertovné deklamovánky, zpívaly kuplety, i sbory dosti náročné, jako např. Nešverova Maravěnka nacvičená ve spolupráci s čtenářsko ­pěveckým spolkem Svatopluk. Tančily se staré tance: legátková, šátečková, řeznická, kovářská, zástěrková, smetáková a kdoví jaké ještě.Zpívané písně byly rázu povětšinou vlasteneckého, v duchu tehdy se probouze­jícího národního vědomí,které v lidu utužovaly. Byly to např.: Jsem Moravan, Vlastenka, Bývali Čechové, ale i Kde domov můj, Písně dcery ducha mého aj. Též i hasičské písně a kuplety, které tenkráte vznikaly.

Kromě písní, tanců a deklamovánek byla na plesích a zábavách též tzv. žertovná pošta, žertovné čepice, katilionové řády apod. Pozvánky z té doby uchované jsou velmi krásné, s požárnickými motivy. Roznášely se dům od domu všem, aby se nikdo neurazil, nebo nezarmoutil a hasiči v uniformách po léta ustáleně říkali: "Pantáto a panímámo, my jsme vás přišli. pozvat na náš hasičský ples a těšíme se, že nás navštívíte." A někde se dodalo "a prosíme o nějaký dárek do bufetu". Tím se rozumělo cukroví nebo dort, který se pak vydražoval. Hasičům neodřekl nikdo a na ples či zábavu přišli všichni.Divadelní tradice požárního sboru nebyla velká, protože sbor neměl své jeviště. Z počátku pořádal společně se Svatoplukem a na něm sehrál několik her. Později, hlavně v II. světové válce, za německé okupace, hrál většinou lidové hry jako Viktorka, Světla jeho očí a jiné. Svůj významný podíl na poli kulturním měla i školení a přednášky pořádané požárním sborem ve všech dobách nejenom na témata odborná, ale i politická, kulturní aj. Bývala jich každým rokem několik. Dobrá práce na tomto poli neustala ani v době, kdy Němci všechno takové za­kazovali. V roce 1938 zapsal tehdejší kronikář řídící učitel Josef Kvasnička do požárnické kroniky mimo jiné: "Byli jsme osudem krutě postiženi v 20. roce trvání naší republiky. Došli jsme na té křížové cestě až na samý vrch Kalvárie, kde ukřižována duše našeho národa. Ale s hory se do celého světa ozývá: DOKONÁNO NENÍ! A nebylo.

Přestože činnost ustala a sbor dělal jenom co musel, přesto konal schůze a školení, na kterých si vždy našel chvilku a možnost pohovořit si otevřeně a po našem a vzájemně se utvrdit ve víře v dobrý kanec, jak ta na­psal druhý kronikář František Bukač. Řídící učitel Josef Kvasnička, bývalý legionář, byl po příchodu Němců pensionován a odstěhoval se do Rataj. Školu i jeho funkce v požární ochraně převzal řídící učitel František Bukač, který v roce 1954 přešel na vyšší funkci v ÚRO do Prahy. V zápise, kterým uzavírá svoji kronikář­skou činnost se vyznává, že rád a ochotně pracoval padle svých sil v požárním sboru roštínském, vděčně vzpomínaje na sbor zejména za neblahé doby německé okupace, kdy zde jedině byla možno pěstovat nějakou, i když mnohdy nepříliš dobrou kulturní činnost. A jistě i to mělo svůj podíl na tom, že Roštín se stal odbojářskou obcí a obdržel za účast na odboji čestný odznak a titul partyzánská obec. Po osvobození zavládl v požárním sboru nový elán umocněný zvláště pořízením automobilové stříkačky. Byla ta pro všechny velká vzpruha. Proto lze toto období označit snad za léta největšího rozmachu požárního sboru. K mužům přibyla i družstva žen, která pracovala ještě s větší vervou než muži. I pro velitele to byly plné ruce práce. Započaly soutěže požárních družstev. To zna­menalo nacvičovat muže I ženy. Celkem 42 cvičení za rok, kromě školení. Ale byla to práce krásná a stála zato. Několikráte postoupila družstva až do krajského kola, v němž jednou ženám uniklo první místo jen tím, že někdo ne­pozorovaně zastavil na stříkačce přívod benzinu. Bylo z toho zklamání i slzy, ale začalo se s novým elánem znovu. I rozhodčí komise byla v rámci okrsku Roštín sestavena z členů těchto družstev, která bodovala na několika místech i v Kroměříži k plné spokojenosti.

Od těch dob, tedy od samého počátku sou­těžení se náš sbor do soutěží zapojuje každoročně obvykle dvěma družstvy, mužů i žen. V neposlední řadě nutno vzpomenout i práce s mládeží. Řadami družstev mláde­že prošlo od r. 1965 více než 50 členů. Z nich mnozí zůstali požární ochraně věrni, někteří dokonce jako požárníci z povolání. Družstva dětí získala rovněž řadu diplomů a čestných uznání.